Československá cesta 2010

„Héřo, si mäkký prísť na budúci rok k nám na Ponicku Hutu!“ prohlásil během putování do Paříže náš slovenský kameraman Kubo Varinský. Nebyl by to Heřman, aby výzvu ihned nepřijal. Rozjely se debaty a plánování a brzy byl na světě nový projekt pro rok 2010, východní, Československá cesta.

Tour startovala 5. srpna z Prahy. Oficiálním cílem cesty, kde čekal zpravodajský štáb Slovenské televize, novináři, kamarádi a fanoušci, se stala Bánská Bystrica, vzdálená 664 km. Neoficiálním cílem pak byla výše zmíněná vesnička Ponicka Huta, kde se druhé Héřovo vítězství slavilo v rodinném kruhu. Koláče, pálenka a teplá postel. To poslední, teplá postel, bylo po dojetí zaslouženým luxusem. Může se totiž zdát, že Československá cesta byla oproti té do Paříže jen slabým odvarem, mluvíme-li o počtu najetých kilometrů. Opak je ale pravdou.

První cesta do Paříže byla dlouhá, téměř čtrnáct set kilometrů. Nicméně, jelo se na lehko. To znamená, že Héřa a jeho cyklistický doprovod, otec Heřman starší a kamarád a producent CESTY ZA SNEM Miloslav Doležal, si vezli jen to nejdůležitější, láhev s vodou, malé občerstvení, bundu atd. Výprava na Slovensko ale byla pojata opačně. Na popud Héři se jelo takzvaně „na těžko“. Stany, spacáky, jídlo, pití, náhradní oblečení, náhradní díly, prostě vše co je třeba, si cyklisté vezli na svých kolech. Takto naloženi pak museli šlapat za dva, čímž se kompenzovala kratší vzdálenost cesty.

Dobití Bánské Bystice nebylo v žádném případě zadarmo. Sama příroda dělala vše, aby Héřovi jeho expedici co nejvíce znepříjemnila. Velkou část dnů i nocí více či méně pršelo. Po dojetí etapy se spalo ve stanech, takže úplně usušit promočené oblečení bylo téměř nemožné. Také terén, hlavně na Slovensku, stál za to. Kopce střídalo ještě větší stoupání a s desítkami kil zátěže to byla vyčerpávající bitva. Během osmi dnů si Heřman i celý tým si sáhli až na dno svých sil a mnoho z účastníků výpravy se zařeklo, že to byla poslední cesta, na kterou se vydali. Jejich pesimizmus ale v okamžiku protnutí cílové pásky vyhnala euforie radosti a pocitu zadostiučinění a jen pár dní po návratu domů se už zapáleně diskutovalo o plánech na následují rok. Ukázalo se tak, že stav vyčerpání, bolest a ztráta sil jsou jen dočasnou záležitostí, avšak přátelství, nevšední zážitky a radost z dobrodružství si člověk uchovává po celý život. Toto zjištění je jedním z poselství, které CESTA ZA SNEM vysílá do světa a které by si měli denně připomínat nejen handicapovaní lidé.